V lednovém měsíc tradičně čekal na sedmé ročníky lyžařský kurz. Jako každý rok jsme opět vyrazili do Stříbrnic. Letos jsme se radovali v obou termínech z kopy sněhu. Výuka tak mohla na upravených sjezdovkách probíhat bez problémů. Celý tým učitelů si pochvaloval přístup všech žáků jak v chování, tak v práci a zlepšování svých lyžařských dovednosti. A jak viděli lyžák samotní žáci?
Když mě táta dovezl na školní nádvoří, na němž stál bílý autobus, kolem kterého se kromě mých spolužáků tísnily desítky kufrů i lyží, vzduch byl cítit mírným zmatkem, ale také spoustou očekávání nových zážitků. Po nakládce toho všeho jsme projížděli zprvu velkými městy. Postupně ale domů začalo ubývat do milých horských vesniček, osad a potom už jen lesnatých údolí. Bez žaludečních havárií jsme mírnými serpentýnami dojeli do obce Stříbrnice, kde naše cesta autobusem skončila u navenek moderně vypadajícího penzionu U Kampu. Ihned po výstupu nás učitelé postavili do řady táhnoucí se až k budově a transportujícím dovnitř všechna naše zavazadla. Po zevrubném vybalení na nás v jídelně čekal skvělý oběd. Ale ani po něm jsme si moc neodpočinuli, protože jsme ještě ten den absolvovali pěší túru do strmých kopců Kralického masivu. Do postele jsem padl sice vysílen ale pln nových dojmů.
Ondřej Sedlák 7.A
Bylo 20. 1. 2019 a naše třída vyrazila autobusem do Stříbrnic na lyžák. Upřímně jsem se moc netěšil, týden mi přišel dlouhý, ale cesta autobusem a příjezd na místo mi změnily názor. Z autobusu jsme si odnosili věci do pokojů a šli na menší túru. Všude krásná zasněžená krajina táhnoucí se až za nejbližší kopec a ještě dál.
Další den jsme šli na svah a někteří se seznamovali s lyžemi. Na vrcholku kopce, odkud jsme lyžovali, byl překrásný rozhled na krajinu okolo. Překrásně prosluněné kopce a hory se střídaly se zasněženými lesy a zmrzlými potoky.
Týden utekl jako voda a já zdaleka zapomněl na myšlenku, že jsem sem nechtěl, naopak chtěl jsem ještě aspoň týden zůstat. Poslední den byl pro mě ten nejlepší a zároveň nejhorší. Nejlepší, protože jsme sami mohli jezdit na svahu, jak jsme chtěli, a taky kvůli večernímu tancování, při kterém jsme se tak nějak všichni sblížili a nejhorší, protože jsme odjížděli zpátky za školou a za povinnostmi. Cesta autobusem mi přišla kratší. Ale když jsme přijeli zpět, byl jsem rád, že zase vidím mámu. Jel bych ještě jednou, přišlo mi to krátké, nicméně i tak jsem prožil krásné zážitky.
Kryštof Tomek 7.B
Fotogalerie 7.A
Fotogalerie 7.B
